Neutíkej

Včera v 8:45 | Odesílatelka |  Dopisy
Můj milý,

vzpomínám na debatu, v níž jsme poprvé definovali náš vztah. Vrátila jsem se z desetidenního školního výletu a zašli jsme na čaj. Popíjet pouze čaj (a dokonce bez rumu) pro nás bylo do té doby dost nezvyklé. Jako ten dominantnější z nás dvou sis hned vzal slovo. Opakoval jsi, že se mnou vážně chceš být a ptal ses, zda to mám stejně. Když jsem přitakala, tak sis začal diktovat podmínky, kterými jsi mne trošku vyděsil. Trval jsi na tom, že já se co nejdřív seznámím s Tvými rodiči a Ty zase s těmi mými. A hlavně, že se chceš konečně odstěhovat od své ex, ale sám bydlet nehodláš. Tenkrát mi to jako studentce gymnázia, která neznala nic jiného než dětský pokoj v bytě u rodičů, připadalo strašně rychlé a bála jsem se, jak to zvládnu. Nakonec jsi řekl, ať Ti dám pusu. Když jsem chvíli váhala, dodal jsi: "Dělej!", a tak jsem poslechla.
Jedna věc jsou však slova a druhá činy. Ty se totiž dokážeš pro leccos rychle nadchnout a vzletně o tom vyprávět, ale realizace občas pokulhává. Nicméně netvrdím, že daná situace byla zrovna jednoduchá a rychle řešitelná. Seznamování s rodiči jsme nakonec dost odkládali, poněvadž jsme z toho oba měli strach i kvůli našemu velkému věkovému rozdílu. Sestěhování trvalo ještě déle, protože najít si byt a vyřídit vše okolo taky nejde lusknutím prstu. Navíc jsi na situaci musel připravit také svou dceru. Abych Tě zase tolik neomlouvala, malinko rychleji to vše probíhat mohlo - ale tady zase narážíme na Tvoji povahu.
Pamatuju si, jak jsme jednou řešili právě seznamování s rodiči a pohádali jsme se kvůli tomu. Jeli jsme zrovna do kina do Brna a cestou v autě se to tak vyostřilo, že ses na parkovišti u obchodního centra otočil a jeli jsme zpět, že už nemáš náladu. Vyhodil jsi mě tenkrát u domu a mě se nechtělo zase hned vracet domů, tak jsem šla navštívit babičku, u které jsem trochu pobrekávala. S naší situací byla seznámena a diplomaticky mi tvrdila, že nás chápe oba dva.
Mezitím jsem vlastně musela odmaturovat a nastoupit na vysokou, protože ten den už ses mi neozval (já Tobě samozřejmě taky ne!), ale další den sis mne odchytil při cestě z vlakového nádraží, když jsem přijela ze školy. Mezi prvotním závažným rozhovorem a touto situací tedy uplynul určitě rok. Rok, kdy se stále odkládalo seznámení s rodiči, které jsi v počátku tak hrdinně navrhoval! Nicméně cestou z vlaku jsi mne tedy přepadl, nastoupila jsem si k Tobě do auta a Ty jsi mi dal na omluvu rudou růži a papír, na němž bylo obřím písmem napsáno MILUJI TĚ. Byla to druhá kytka, kterou jsi mi v životě dal, což svědčilo o vážnosti situace. Tu první jsem dostala za maturitu.
Pokud jsme potřebovali být sami a v soukromí, scházeli jsme se v tomto období tak nějak kde se dalo. Výjimečně jsme někde i přespali, ale spíš jsi mi po večerech a nocích utíkal k sobě domů a mě jsi buď vysílal taxíkem (pokud jsme pili), anebo jsi mne zavezl sám. Nesnášela jsem to a nedokázala jsem se od Tebe odtrhnout. Vždy jsem s hrůzou čekala na moment, kdy se podíváš na čas na mobilu a řekneš "nic, jdem spát, musíme."
Jednou jsem ovíněná prosila, jestli bychom se ještě chvíli nemohli dívat na hvězdy před domem, kde jsme se spolu předtím sexuálně veselili. Bohužel už bylo dost hodin a Ty jsi mě nekompromisně odbyl, že máš zítra povinnosti a vážně jdeme spát. Každý k sobě, samozřejmě. Druhý den odpoledne sis mě vyzvedl autem a někam jsme se rozjeli. Když jsem se ptala, kam mě vezeš, vrazil jsi mi do ruky vstupenky do hvězdárny. "Jdeme se dívat na hvězdy."
Hledání bytu, který bychom si mohli pronajmout, se táhlo, neboť jsme se o to pokoušeli zrovna v době, kdy byl o ně velký zájem a bytů nedostatek, alespoň u nás. Po čase jsi však sehnal byt přes známého a mohli jsme se oba nastěhovat. Seznámení s rodiči už mezitím proběhlo, a pro mé rodiče přišel další šok, tedy že jejich holčička jde s tím chlapem i bydlet.
Mám v paměti první noc, kdy jsme spolu spali na matraci na zemi, protože jsme ještě neměli koupenou postel. Tiskla jsem se k Tobě a uvědomovala jsem si, jak je skvělé, že dnes v noci mi nikam neutečeš.
 

Páni a chlapi

21. ledna 2020 v 5:27 | Odesílatelka |  Dopisy
Můj milý,

předně musím říct, že bych Tě nikdy nepodvedla. Ovšem chybí mi chlap. Nemluvím teď vůbec o sexu, ale spíš o jakémsi pocitu mužského zájmu. Momentálně si musím vystačit maximálně s tím, že se na mě na ulici nějaký chlap usměje. A nebudu Ti lhát - nemít tady to malé dítě, asi bych si večer zašla do baru. Ne někoho balit, to jsem přeci nedělala nikdy. Jen tam tak stát a nechat se obluzovat! Víš, takové to, jak Ti někdo zaplatí pití, strávíš s ním nějaký čas v příjemné, trošku vzrušující společnosti, abys mu pak následně stejně utekl. Neznáš? Aha, Ty jsi byl vždy na té druhé straně! Jen nevím, jestli by to fungovalo stejně dobře jako dřív - vždyť už je mi přes dvacet. Možná bych se mohla namalovat a stříknout na sebe trochu parfému.
V krabici vzpomínek jsem našla papírek s číslem a následujícím vzkazem: "Líbíte se mi a rád bych vás někdy pozval na kafe. Pokud je to oboustranné, prosím zavolejte. Mirek." Jistěže jsem mu tenkrát nezavolala, žádného Mirka neznám. Schovala jsem si to čistě z legrace. Co je to za chlapa, když na mě celý večer jen kouká a pak mi pošle počmáraný papír po barmanovi? Nicméně pokud jeho vzplanutí tenkrát bylo silné, možná bych se mohla ozvat teď, třeba ještě hoří. Akorát to bude už dobrých šest let. (A jako vážně mi tenkrát musel vykat?! Nebyla jsem ani plnoletá.)
Momentálně mám v životě nejspíš tři muže, se kterými mám alespoň trochu maskulinního kontaktu. Nepočítám samozřejmě kamarády a partnery kamarádek. První z nich je takový moc příjemný a hezký pán, který bydlí nad námi a se kterým občas jezdím výtahem. Je velmi galantní a vždy chce konverzovat. Každopádně už před časem se mě ptal na jméno našeho syna. Akorát si ho asi nějak špatně zapamatoval a za posledních pár dní na syna už snad potřetí radostně zavolal: "Ahoj Stando!" Podotýkám, že shodné je s pravým jménem pouze počáteční písmeno. Nicméně už by bylo trapné ho teď opravovat, tak se pokaždé jen v duchu směju. Počkám až syn trochu povyroste a řekne mu sám, že se tak nejmenuje. Já ho však potom okřiknu: "No tak, Stando! Nedělej si z pána legraci."
Přemítám nad tím, že normálně bych nepoužila slovní spojení hezký pán. Buď se mi někdo líbí, a pak je to spíš borec, frajer, či týpek, anebo se potom může jednat o nudného sešlého pána. Nicméně tento člověk je tak elegantní a akurátní, že jej jinak nazvat nemohu. Chápej, o věku to není, bude nejspíš mladší než Ty, maximálně do čtyřiceti. A Tebe bych pánem nazvala leda v rovině sexuální, ale to jsme zase někde úplně jinde.
Jak už jsem Ti psala v dopise, Tvůj právník je sympaťák a docela fešák. Nicméně si nejsem tak docela jistá, jestli se mi už vážně nelíbí každý kolemjdoucí muž. Ale zase, rozhodně není pán! A v něčem je to docela můj člověk - ptal se mě, zda už jsem vypila to víno, které mi před Vánoci dal. Když jsem začala kývat se slovy, že "bylo moc dobrý", jen se zasmál a odpověděl: "Nešlo o to, aby bylo dobrý, ale že je v něm alkohol. Na nervy."
Vyjížďky v jeho velkém černém autě jsem si už docela oblíbila. Za prvé si odpočinu od syna, vždy mi ho někdo tu chvíli pohlídá, protože přeci mám schůzku s právníkem, ale taky je docela vtipný a fajn. Naposledy po mně chtěl nájemní smlouvu kvůli příslibu bydlení, aby se jako pak v budoucnu vědělo, že máš kde bydlet, kdyby Tě pustili. Tak jsem se ho ptala, jestli by třeba nepomohlo ještě nějaké prohlášení, že máme malé dítě, jsme zasnoubení a budeme se brát. "To byste si ho ale pak fakt musela vzít!" podíval se na mě napůl vážně a napůl pobaveně. Odpověděla jsem, že v to taky sakra doufám! Jen jsem si svatbu nejspíš představovala docela jinak.
Posledním zajímavým mužem mého nynějšího života je prodavač v supermarketu. Když jsem nastoupila na gympl, tak on tam zrovna chodil do čtvrťáku. Merčili jsme se na chodbách, ale nikdy jsme spolu nemluvili. Zde se jedná o vztah nejvíce platonický, neboť se na sebe jen usmíváme, zdravíme se a on se pitvoří na syna. No, je to totiž docela klasický vztah prodavač-zákazník.
Vše je marné, jelikož kamkoliv jdu, tlačím před sebou obranný val v podobě kočárku. Buď rád, že máš v potomkovi takové zastání. A já taky!

Ta Tvá

Proč je fajn mít chlapa v base

19. ledna 2020 v 3:53 | Odesílatelka |  Dopisy
Můj milý,

jelikož jsem sama sobě psychoterapeutem, usmyslela jsem si, že bych se na nastalou situaci měla dívat pozitivně. Nalijme si tedy čistého ginu a vzpomeňme to dobré, co vyvstalo v souvislosti s Tvým pobytem ve vazbě. Vezmu to například od nedávných Vánoc - jelikož jsem pro Tebe již měla nakoupené nějaké dárky, které jsem Ti samozřejmě nepředala, mám šanci je posléze zrecyklovat a udělat z nich dárky narozeninové. Otvírá se mi možnost využít je na jakékoliv další narozeniny či Vánoce, dle délky výkonu trestu.
Dál můžu spát pod oběma peřinami, což se mi hodí zvlášť teď v zimě. Sám víš, že nosím tlusté ponožky i v parném létě, ale poslední týdny je mi kosa vážně neskutečná. Kdybys tu byl, stejně bych tu peřinu z Tebe v noci servala a vzala si ji. O spoustě volného místa v posteli psát nebudu, protože jsem Tě stejně vždycky docela utlačovala a prostor mi nechyběl. Nicméně noci bez chrápajícího medvěda jsou osvěžující. Ačkoliv se mi zdá, že syn začíná nějak nápadně nahlas dýchat a co chvíle se jeho noční projevy beztak přesunou do kolonky "jemný chrapot".
Protože jsem věčný uklízeč, konečně jsem mohla s velkým uspokojením do sklepa odnést Tvé krabice s dokumenty. Tedy se všemi těmi papíry, které "pak roztřídíš". Hned se mi volněji dýchá. Některé ženy v depresích nakupují, já vyhazuji. (Neboj, ty dokumenty jsem vážně jen přesunula do sklepa.)
Praní prádla si můžu plánovat čistě podle sebe. A nenastane situace "Prosím tě, já bych potřeboval vyprat tady ty kalhoty", právě když koš na špinavé prádlo zeje prázdnotou a sušáky se naopak prohýbají pod čerstvě vypraným prádlem. Taky mám klid na psaní blogu, který Ty nemůžeš číst, a koukání na seriály, které Tobě by se určitě nelíbily a blbě bys je komentoval.
Nástěnný kalendář s reprodukcemi obrazů na rok 2020 jsem mohla vybrat sama dle svého vkusu. A že jsem měla chuť objednat schválně Salvadora Dalího! Stejně tu nejsi, tudíž tu nežije nikdo, kdo by se musel s nechutí koukat na ty psychárny. Možná jen syn, ale ten mi to ještě neumí říct. (Vyhrál nudný a klidný impresionismus, buď v pohodě.)
Když právě umyju nádobí, nikdo mi do dřezu nepoloží špinavý hrnek nebo talířek. Jedině návštěvy, ale ty mají se mnou soucit a většinou už ani nekomentují, že hned vystřelím a běžím to umýt. Díky těmto návštěvám mám také důvod mít neustále v lednici vychlazený gin a calvados a své přátele dokážu lehce přesvědčit, že by si se mnou vážně měli dát panáka. No jo, chudák holka. A když piju sama, je jasný ten žal, kvůli kterému piju.
Na druhou stranu vymizely večery, v nichž jen čekám, v kolik se vrátíš z hospody a jestli se vrátíš. Ještěže v dopisech se tak kaješ, že v tomto rozhodně pokračovat nehodláš. Máme tedy díky odloučení možnost zpytovat svědomí, vzpomínat na ranné fáze zamilovanosti a psát si hezká slova plná lásky a krásy. Taky jsem konečně přestala tolik šetřit papíry do svého polaroidu, protože v každém z těch dopisů Ti posílám alespoň jednu fotku našeho syna.
Skvělé také je, že teď přede mnou nikdo nekonzumuje žádné potraviny obsahující sulc a že mi nikdo schválně neříká slovo matjesy. Mojí největší noční můrou jsou matjesy zalité v aspiku. Nesnesu tu klepavou konzistenci a k tomu znepokojující t a j vedle sebe.

Blbá na tom je nakonec teda jen jediná věc - že tu nejsi.


Ta Tvá
 


Dopisy z basy

16. ledna 2020 v 7:03 | Odesílatelka |  Dopisy
S nevědomím svého drahého (na svolení bych musela čekat měsíc a víc) vám přepíšu pár úryvků z jeho dopisů. Týkají se čistě režimu ve věznici, říkala jsem si, že by to mohlo zaujmout. Osobní sdělení si samozřejmě nechávám pro sebe. V úryvcích cenzuruji akorát data, jména a názvy, jinak nechávám vše v původní podobě.

Ahoj lásko, dnes je čtvrtek a mně se dostal do ruky jeden kus papíru A4, a tak píšu. No, byl to teda hektickej tejden. Tak v pondělí mě zatkli. Policajti byli hustí, ale slušní. Pak jsem dvě noci strávil u nás ve městě na policii v cele. Výslechy, domluva s právníkem atd. Ve středu v poledne jsem jel na soud a tam rozhodli, že musím do vazební věznice. Na večer ve středu už jsem tam byl, v přijímací cele. Lásko! Čekala mě třetí noc s rozsvícenou žárovkou na stropě! Tebe by jeblo. Jo, a pořád v těch stejnejch hadrech (tričko, trenky, ponožky), ve kterejch mě v pondělí zatkli.
Dnes jsem prodělal vstupní zdravotní prohlídku - natočili EKG, měřili tlak atd. Jsem zcela zdráv. V ordinaci mi sestra říká: "Lehněte si tady.", já na to: "Mám se zout?", ona: "Kdy vás zatýkali?", já: "V pondělí." a ona: "Tak to se prosím nezouvejte." Jinak na cele jsem zatím sám, ale možná mi sem někoho šoupnou, je tu místo pro dva.

Dnes je sobota. Vězení není žádná sranda, ale dá se to vydržet. Spoluvězni jsou docela fajn a máme společné téma - "jsme nevinní". Nikdo mi tu neubližuje, jídlo je v mezích normy a je ho dostatek. Pracovníci věznice se k nám chovají velice slušně a korektně, i když odměřeně. Od včerejška jsem přestěhovanej na nové cele. Je rozhodně lepší, čistější a modernější než ta předtím. Mám tady i spolubydlícího. Je to fajn kluk, chytrej, inteligentní a docela vzdělanej. Hlavně je hodnej, je tady už dva měsíce, takže je zběhlej v tom, jak to tady chodí. Hodně mi pomohl a teď ho ždímu o tabák, protože nakoupit si můžu až ve středu.
Den tady začíná tak, že v šest hodin zatroubí klakson, dozorce ti rozsvítí do ksichtu zářivku na cele a jde se vstávat. Mezi sedmou a osmou donesou snídani, dnes byl puding a rohlík. Potom můžeme na hodinku ven do klecového výběhu, většinou nás jde tak 5-6 chlapů. Ve dvanáct hodin je oběd. Dnes jsem dopoledne byl na hodinku ve společenské místnosti, tam čumíme na TV. Odpo už většinou nic. Údajně nás 1-2 x za týden pustí si zahrát ping pong, já ještě nebyl. Teplá večer je v 17 hod a potom ještě ve 20 donesou třeba rohlík s jablkem. No, v podstatě je tady fest nuda.
Za chvíli nám dozorce zhasne. Záleží vždy na něm, kdy to bude. Správně má zhasnout ve 22 hod. Občas nechává světlo i dýl. (Odesílám až po čtyřech dnech. Neměl jsem obálku a známky.)

Soboty a neděle jsou vůbec nejhorší, nic se neděje. Kolega se asi rozhodl, že prospí celej den. Docela mu to závidím, já když to klapne, tak usnu přes den tak na hodinu.
Knížky jsou tady velká vzácnost. Dáš si požadavek do místní knihovny a čekáš, jak to dopadne. Nikdy nevíš, jestli to přinesou za 3 dny, za 14 dní, nebo vůbec ne. Taky není jasný, co přinesou. Já momentálně čekám. Žádnej balíček od vás zatím taky nedorazil. Tady nikdo nikam nespěchá.
Tak, a je úterý. Pondělí bylo docela fajn. Dopoledne koupání, odpo vycházka. Vycházky se odehrávají ve vnitrobloku věznice na dvoře. Je to takový malý trojúhelníkový prostor obehnaný zdí a nad sebou máš mříže. Po vycházce nás nechali ještě ve společenské místnosti hrát karty.

Je tady pondělí. Právě jsem přišel ze sprchy. To by se ti, lásko, líbilo. Voda je spíš vařící než teplá, a k tomu ještě nahatí chlapi. Dnes si udělám uklízecí odpoledne, utřu prach, zametu a vytřu podlahu. Vzhledem k tomu, že netuším, jestli tento dopis dostaneš do Vánoc, tak vlastně nevím, co dál psát. Je to na palici.

Je neděle odpoledne. To "nejzábavnější" z tohoto týdne byl můj tenisový loket. Jak už jsem ti psal, začalo mě to bolet. V noci jsem nemohl spát, přes den jsem se kroutil jak hovado. Tak jsem vyrazil za doktorkou. Ta mi poradila pár cviků a říkala, že musím být v klidu a ruku nenamáhat. To mě pobavilo, protože fakt nevím, kde už člověk může být víc v klidu a nenamáhat se, než tady. Jedině snad v hrobě. Poslala mě na rentgen a dostal jsem celé 2 ks ibalginu. Celé balení ibalginu mi objednala sestra a tvrdila, že v pátek odpoledne je dostanu. No, tak nedostal. Referent mi říkal, že snad v pondělí. Jakmile budou prášky, bude to určitě veselejší. A když ne, tak se objednám k ortopedovi.
Aktivity, práce, nebo volnější režim zatím nehrozí. Dokud tady budu podle paragrafu 67b trestního řádu, tak to bude takto. To by se mohlo změnit v únoru, ale taky to není jistý, ostatně jako nic teď.

Je úterý 24. 12. Od rána na vás hodně myslím. Tady zavládla docela stísněná atmosféra. Kolega od rána nemluví, leží a čumí do stropu a já dělám v podstatě totéž. Přestože byla docela fajn snídaně (jogurt, tavenej sýr a tukáče), kolega se toho ani netknul a já se pak hecnul na ten jogurt. Dopoledne jsme byli venku a potom ve sprše. Na oběd byla čočka s vejcem, drží se tady tradice. Po obědě jsme začali trochu mluvit, abychom se tady nezvencli. Doufám, že si se synem Vánoce užijete, jak nejlíp to půjde, vzhledem k situaci, kterou jsem způsobil. Čtu teď pátý díl Harryho Pottera a dnes ráno jsem se vzbudil, otevřel knihu a čtu: kapitola 23, Vánoce na izolaci. To nevymyslíš.
Tak máme po večeři. Bylo smažené filé v trojobalu, smažená šunka se sýrem taky v trojobalu, bramborový salát s majonézou, 2 ks lineckého a 2 ks pomerančů. Takže se dá říct, že překvapili.

Na kraji

14. ledna 2020 v 19:20 | Odesílatelka |  Dopisy
Můj milý,

na samém počátku mne právník uklidňoval, že Ti nijak vysoký trest nehrozí, neboť případ vyšetřují naši místní policisté. Pokud by byla hrozba vyšších trestů, musí se to celé předat těm krajským. A že prý "naši" policisté se případu určitě budou držet zuby nehty, budou si jej chtít sami uzavřít. Když mě hlavní vyšetřovatel při výslechu strašil hroznými léty, které bys mohl dostat, právník mi znovu opakoval, že to není pravda. Dokud případ řeší jen místní policie, nelze ukládat takové tresty. Měla jsem tedy pořád jakousi naději - sice budeš nějakou dobu pryč, ale snad to nebude nic dramatického.
Včera jsem se čirou náhodou, vlastně jen tak mezi řečí, dozvěděla, že vyšetřování se posunulo na kraj. Což mě taky posunulo, na samý kraj příčetnosti. Dostala jsem z toho šok. Osoba, která mi to po telefonu sdělovala, neměla informace jako já a netušila, co to může znamenat. Rozloučila jsem se a telefon položila. Chtělo se mi zvracet. Před očima jsem měla černo, hrozně mi bušilo srdce a pískalo v uších. Takže je všechno v ultimátní řiti.
Sedla jsem si k počítači a znovu pročítala paragrafy. Nevím, co vše jsi v dané věci podnikal a co by Ti případně mohli prokázat. Pokud ses opravdu činil a nyní se budou činit policisté, není nemožné vyšplhat se až na osmnáct let trestu odnětí svobody. Až vylezeš, bude Tvůj syn dospělý. A nám dvěma to ukradne celý společný život.
Nejsem magor, abych se úplně navážno babrala v tom, že bys někde seděl bezmála dvacet let. To si nemůžu připouštět. Nevím zatím žádné podrobnosti, snad si na mě v dohledné době udělá právník čas a budu se moci dozvědět aspoň trošku víc. Pokud to nakonec dopadne vážně nějak šíleně, nemá cenu se s tím trápit už teď. Jenže to si musím říkat nahlas a psát si to na blog, abych tomu uvěřila. Je těžké se netrápit, když se život takhle sere.
Ještěže tu mám několik tekutých dárků, které přinesly vánoční svátky. A tak jsem uspala kluka a teď tu sedím a zapíjím paralen ginem. Není to žádné drogové kombo, jen jsem stále nachlazená a nejspíš mám horečku, tak jsem si potřebovala dát paralen. A následně jsem zjistila, že ještě víc si potřebuju dát ten gin. Musím se totiž konečně zase trochu vyspat, což není zadarmo. Naštěstí mi na stopnutí nepříjemného shonu v hlavě stačí poměrně malé množství. Co na tom, že se pak kvůli nervům budím zase ve čtyři.
Nedostižnému právníkovi jsem napsala aspoň sms. Odepsal: "Jsme sice ve vyšším riziku, ale pořád platí původní odhad." Nevím, jestli se mne nesnaží jen ukolébat. To fakt nepotřebuju (tedy potřebuju, ale něčím reálným). Vůbec se mi zdá od začátku až příliš optimistický, přála bych si právníka pesimistu. Připravoval by mě na nejhorší, takže by to pak vždy mohlo dopadnout jen líp. Ani nevím, jaký je ten jeho "původní odhad", poněvadž mi připadá, že pokaždé tvrdí něco jiného.
Ocitla jsem se na naprostém dně. Vážně jsem v tuto chvíli ztratila veškeré iluze. Jak hloupá jsem byla! Některé věci zkrátka nejsou sranda, i když se může zdát, že vlastně zas tak moc o nic nejde. Zákon hovoří jasně. A jak na Tebe policajti jednou přišli, je jasné, že se klepou, aby toho odhalili co nejvíc a měl jsi co nejvyšší trest. Je to koneckonců jejich práce a jejich prémie.

A tak už zase cítím jen zimu a strach. Nevím, kvůli čemu se klepu víc.

Ta navždy Tvá

Vyhlížím

11. ledna 2020 v 14:33 | Odesílatelka |  Dopisy
Můj milý,

dnes je mi velmi smutno. Mrzí mě, že jsem před pár dny nebyla na návštěvě ve vazbě, ale nesehnala jsem hlídání pro syna. Uvidíme se nejdřív zase za měsíc. Pamatuju si, jak jsem Ti jednou plakala do telefonu, když jsem odjela s přáteli na hausbót a byla bez Tebe dvě noci. Měla jsem zrovna své "ženské dny" a rozjitřené hormony, což tomu dopomohlo, ale hrozně jsem se za to styděla. Kamarád se mě ptal, proč pláču, jestli se něco stalo. Když jsem mu to vysvětlila, tak ten věčně sarkastický kluk řekl: "Za ušlechtilý cit se nemusíš stydět." A řekl to s vážnou tváří.
Vlastně to všechno docela utíká, dny plynou a stále je co dělat. Ale záchvěvy stesku jsou velmi intenzivní. Ta bezmoc, kdy nemohu ani vytočit Tvé číslo nebo Ti napsat zprávu, je ubíjející. Měla jsem za to, že už jsem si na Tvoji nepřítomnost docela zvykla. A vlastně ano, nebrečím každý večer do polštáře, a někdy si před spaním dokonce zapomenu vytáhnout Tvoji košili. Jenže na tu obrovskou prázdnotu se ve skutečnosti zvyknout nedá. Už mě nebaví se večer sama dívat na seriály (poslední dobou tedy vede 13. komnata). Chci s Tebou sedět u stolu a povídat si, jako jsme to dělávali. Chci šukat. A zase si povídat. Ne se dívat na cizí lidi na obrazovce.
Před pár dny jsem se stavovala za kamarádkou, která stála u zrodu našeho vztahu. Má taky malého syna, takže kluci si hráli (mlátili se a kradli si hračky) a my si povídaly. Přenesla jsem na ni svoji vzpomínací náladu a předháněly jsme se v historkách, které jsme zažívaly v době našeho dospívání. Až po několika letech mi vyjevila, že ses jí tehdy svěřoval a žádal ji o rady. Zda to se mnou máš zkusit, jestli bych s Tebou chtěla vážný vztah, nebo jsi na mě příliš starý a nebudu Tě chtít. I když už Tě dávno znám v různých polohách, vím, že neustále nejsi jen sebejistý extrovert, pořád si Tě v takové situaci nedokážu představit. Myslela jsem, že přesně víš, jak dosáhnout čehokoliv. A stále si myslím, že všechno víš a umíš! A když ne, dokážeš to minimálně dost dobře zahrát.
Po několika hrozných dnech, kdy jsem se nachladila, syna chtěl sežrat obří pes, noci byly spíš probrečené než prospané (tady to platí pro syna) a kleknul mi počítač, jsem ve schránce objevila dva dopisy od Tebe. Ještěže tyhle hrůzodny pak vždy něco přeruší a je zase líp. Psal jsi je ještě před Vánoci. Už je znám zase téměř nazpaměť. Taky jsem si v dopisech začala zvýrazňovat důležité pasáže, studentka se ve mě stále nezapře. Za stěžejní považuji například: "Prostě se připrav, že se ti domů vrátí fest nadrženej trestanec." Prý teď víš jistě, že sex se mnou je ten nejparádnější na světě a napsal bys, co vše se mnou uděláš, jakmile Tě pustí, ale s ohledem na pana vyšetřovala se budeš mírnit. Už zase. Já nevím, co to tam chytáš za manýry, tyhle pitomý ohledy! Ani čuňačinky si nemůžu počíst.
A tak tu místo Tebe zkrátka ještě nějakou dobu budu mít jen hromádku dopisů na parapetu. Může být i hůř, nachází se v nich totiž alespoň troška Tvé vůně a myšlenek. Jen dost netrpělivě vyhlížím den, kdy se tady zase objevíš i fyzicky. Se svým smíchem, velkýma rukama, hnědýma očima i penisem. A pak nám nastane už jen zářná budoucnost. Ano?

Ta Tvá

Poprask

8. ledna 2020 v 12:29 | Odesílatelka |  Dopisy
Můj milý,

poslední dobou lituji, že nežiji v anonymitě velkoměsta. U nás, kde se snad téměř všichni znají, se šíří drby jako lavina. A mně se nedaří před tou lavinou utíkat a dost mi otravuje život a dusí mě. Pár dnů po Tvém zadržení, když vyšlo několik článků v různých internetových denících, někdo sdílel jeden z těchto článků na facebookové stránce našeho města. Na tom by nebylo nic zvláštního, stal se u nás poprask a občané se baví. Jenže tenhle člověk ke sdílenému článku přiložil také Tvoji fotku, kterou si stáhnul právě z Facebooku, a ukázal na Tebe takto prstem. Správce skupiny příspěvek rychle odstranil, protože je samozřejmě trestné někoho takovým způsobem očerňovat, v té době jsi nebyl (a stále nejsi) za nic odsouzen. Někteří členové skupiny si však stihli udělat screeny a informace se šířily vesele dál, ještě veseleji než kdy dřív. Jestliže tedy doteď někdo netušil, s kým je spojeno ono pozdvižení a příval policejních aut v jisté části města, nyní se to dozvěděl.
Když jsem byla o pár dnů později na úřadě žebrat o příspěvek na bydlení, paní úřednice se nejdříve na něco šla ptát své vedoucí a pak mě z rozličných důvodů vypakovala pryč. Nenabídla mi vůbec žádné možnosti. Asi o týden později jsem se od kamarádky, která na úřadě dělala a baví se s bývalými kolegyněmi, dozvěděla, že paní vedoucí má jasně vyhraněný názor. Je to lidová soudkyně. Ví o mně, že jsem tam u nich byla. Ale také četla články na internetu a ten chlap mi moji nezáviděníhodnou situaci způsobil vlastní vinou. A takovým lidem nikdo nebude pomáhat. Chlapovi by prý dala facku, protože si udělá dítě, pak tropí hlouposti a matka jim chodí brečet na úřad.
Jakmile jsem se to dozvěděla, polil mě studený pot. Teď se mi chtělo brečet, ne na posranym úřadě. Kdo má tedy nárok na pomoc? Já ne, poněvadž jsem si "špatně" vybrala partnera? Kdo si tam tedy chodí pro sociální dávky? Ať si to každý nějak zařídí sám! Vždy si mohou najít práci, nebo lepší práci, lepšího partnera, zlepšit si život sami! Nebudeme pomáhat nikomu, zrušme sociální stát.
Inu, já zatím hlady neumírám. Nějaké našetřené peníze mám, od ledna se mi zvýšil rodičovský příspěvek, a ještě pořád mám rodinu. Jen jsem doufala, že se ve svízelné situaci budu moci obrátit na Český stát. Ještě jsem se nevzdala, půjdu se tam nejspíš znovu hádat nad precizně vyplněnými formuláři, ale je mi z toho dost úzko. Do chvíle, než jsem se dozvěděla, jak si o nás "holky na úřadě" povídají, jsem totiž nebyla paranoidní. Myslela jsem, že se o situaci baví jen více méně známí, kterých máš hodně. Ale mor se šíří dál.
Některým lidem, které prakticky neznám, dokonce není hloupé se stavovat k nám domů, nebo na mě houkat z okýnka auta, ať chvilku počkám, že jen zaparkují a na něco se zeptají. Protože tohle se přeci neřeší po telefonu. Ale já to s vámi nehodlám řešit vůbec! Nechte mě už dýchat! Nic nevím, nic nepovím!
Vrchol nastal v okamžiku, kdy mi začaly chodit zaručené zprávy o tom, že jsi propuštěn na svobodu. Tedy, ono už to trvá skoro měsíc, akorát poslední zpráva mi přišla včera. Prý se máš stavit za kamarádem do hospody, pokud je to pravda. Viděl Tě totiž známej známýho! Nejvíc se trefil jeden borec, který mi volal, že jsi tedy prý venku, zrovna když jsem se vracela z návštěvy ve vazbě.
Vsadím se, že jsem člověk, který by Tě chtěl vidět a mít u sebe nejvíc na celém světě. Jenže jsi momentálně za mřížemi. A žádné drby a přeludy na tom nic nezmění. Kde sakra pořád ty zaručené informace berou? Proč mi jen všichni do prdele nedají pokoj a sypou mi sůl do rány?!

Ta Tvá

První polibky

5. ledna 2020 v 7:09 | Odesílatelka |  Dopisy
Můj milý,

jdem zas vzpomínat, jo? Pamatuješ, jak jsi mne poprvé chtěl políbit a já uhnula? Jako obvykle jsme byli ten večer oba opilí, ale shodou okolností jsme se ocitli v soukromí, mimo "naši" hospodu. Zaskočil jsi mne, přišlo to dost náhle, a navíc jsem tušila, že polibkem by to neskončilo, z čehož jsem měla strach. Tehdy jsi mi moje ucuknutí vyčetl. Připomněl jsi mi, jak jsem se pár večerů zpátky ocucávala s jedním klukem, kterého jsem poznala zároveň s Tebou a se kterým jsem se nikdy tak intenzivně nebavila. Urazil ses, že on na můj polibek nárok má, poněvadž je mladší, a na Tebe jakožto na starce kašlu. V daném období jsem se opravdu s leckým dokázala líbat - jen tak z legrace, z hecu, kvůli sázce, anebo prostě proto, že jsem chtěla. Já prostě chci, a tak si kurva beru. Jenže jsem ještě nikdy s nikým nezašla dál. A tady jsem necítila, že bychom se měli jen tak ze srandy pusinkovat. Každopádně se mi to povedlo celkem zamluvit a dál jsme se zabývali zase něčím úplně jiným. Nicméně mi tu poprvé došlo, že asi vážně nebudeme jen dva obyčejní známí, kteří se schází v hospodě.
Kdybych tenkrát tolik nepila a nepožívala, možná bych si pamatovala náš skutečný první polibek. Jelikož se však jistojistě neodehrál při západu slunce a okolo nepoletovali motýlci a jednorožci, můžu si dovolit tuto epizodu vynechat. Co však nezapomenu, je první políbení, které jsi mi dal na úplně jiné místo, než jsou ústa. Ne ani tak kvůli samotnému aktu, jako kvůli tomu, že nás ta událost jaksi rozpohybovala, řekla bych.
Měl jsi umělecky nadanou a volnomyšlenkářskou známou, která vlastnila ateliér, v němž jsme jeden večer po cestě z hospody skončili. Vedl sis mě do něj za ruku a já si pamatuju, že jsem byla dost opilá a doufala jsem, že se spolu ten večer vyspíme a já to budu mít konečně za sebou. Ano, vážně jsem tak uvažovala, jelikož prvního sexu jsem se pořád strašně bála. Nejspíš jsi tehdy ani nevěděl, že jsem panna, nebylo proč se bavit o takových věcech, vždyť jsme spolu prakticky nic neměli. Stále jsme jen popíjeli, povídali si a jediná změna nastala v tom, že jsem po pár panácích už neuhýbala před Tvými polibky. Nevěřila jsem tomu, že bychom spolu někdy mohli chodit, viděla jsem až příliš mnoho překážek a nesrovnalostí. Navíc tu ještě pořád visela varianta, že jsi ten chlap, který tvrdí, jak už si dávno se ženou doma nerozumí, ale ve skutečnosti od ní nikdy neodejde a chce si jen zašukat s mladou holkou. Ovšem tehdy mi bylo všechno jedno, nepřemýšlela jsem nad tím, jen jsem s Tebou ráda trávila večery v hospodě. Nebylo třeba definovat nějaký vztah.
Skončila jsem s Tebou tedy v posteli, ale na první soulož jsem si počkala ještě hodně dlouhou dobu, vlastně několik měsíců. Když jsi ten večer zvedl hlavu z mého klína, řekl jsi něco jako: "Tak tohle jsi přede mnou celou dobu ukrývala!" a potom jsme usnuli. Ráno jsem se probudila jako první a potichu se vytratila domů. Zrovna trošku pršelo a já šla ztichlým brzce ranním městem a bosky jsem došlapovala na mokrou zem. Boty jsem neztratila, jen jsem v tom období chodila bosá skoro pořád. Usmívala jsem se a v hlavě jsem měla prázdno.
Den na to jsem odjela se školou na deset dní do ciziny. Nikdy předtím se nestalo, že bych Tě tak dlouho v kuse neviděla. Asi v půlce vážně daleké cesty autobusem jsem se osmělila a stydlivě začala kamarádce popisovat svůj sexuální zážitek. Ona stejně už dávno tušila, že je to mezi námi napjaté. Jakmile jsem dovyprávěla, zazvonil mi telefon.
A volával jsi mi dlouze každý den. Což stálo kvůli pitomé cizí zemi peníze Tebe i mě, a Ty jsi mi dokonce poslal kredit na mobil. Za to jsem se styděla, měla jsem pocit, jako by sis mne takto kupoval, navíc jsi za mne neustále platil pití. Tvoje argumenty, že jsem jen studentka a že Tě taky jednou pozvu, až budu vydělávat, příliš nepomáhaly.
Každopádně jsme oba měli dny na rozmyšlenou. A když se mi kamarádka posmívala, jak se mi pokaždé rozzáří obličej, jakmile na displeji zvonícího mobilu spatřím Tvé jméno, došlo mi, že bychom si asi vážně měli promluvit. Přestat si hrát na to, že vše je jen zábava. A ten nejtěžší úkol - promluvit si z očí do očí za střízliva.

Ta Tvá

Jak jsme se poznali

2. ledna 2020 v 7:15 | Odesílatelka |  Dopisy
Můj milý,

vzpomínám, jak jsme se před několika lety seznámili. Proběhlo to zcela neromanticky v hospodě, kde jsem se svou kamarádkou slavila začátek letních prázdnin a Ty jsi tam seděl s několika přáteli. Tahle hospoda vůbec měla moc měnit lidem život - hospodský zkrachoval, jednoho štamgasta kvůli pití vyhodili z práce, několik dalších lidí se tam dalo dohromady či rozešlo, a hlavně se tam daly zažít ty nejlepší večírky. Jsem ráda, že už je dlouhou dobu zavřená, děkuji - stačilo, možná bych totiž kvůli častému pobytu v ní ani neodmaturovala.
Každopádně se stala na nějaký čas jediným místem, kde jsme se velmi často scházeli. Nebylo proč scházet se jinde, jelikož by mě ani nenapadlo, že bychom si spolu mohli něco začít. Byl jsi totiž o dost starší. Starší jsi tedy pořád, ačkoliv náš věkový rozdíl byl tehdy vyšší než můj věk, což se v průběhu let upravilo. Ta matematika, co? Nyní jsem stejně stará jako náš věkový rozdíl. Pamatuju si, že tehdy s kamarádkou jsme na Tebe netrpělivě čekávaly i proto, že nám v našich sedmnácti letech občas nechtěli nalít.
Co vše se v "naší" hospodě dělo a kolik jsem tam poznala lidí, už tu popisovat nebudu. Příběhy by to byly možná zábavné a třeba se aspoň k nějakému ještě někdy vrátím, ale je to tak nějak uzavřená kapitola a některé věci kvůli bezpečnosti a současné situaci ani popisovat nechci. Navíc už byly napsány jinde. Tady už z toho nebudu dělat doupě bouřlivé puberťačky užívající si noci plnými doušky.
Každopádně vím, že hned první večer jsi mne zaujal, a ty další a další se mé zaujetí jen prohlubovalo. Milovala jsem poslouchat Tvé historky (ani mi tenkrát ještě nevadilo, jak u toho dokážeš být hlasitý!) a obdivovala jsem, jak z Tebe extroverze a sebejistota stříká na všechny strany. Když se řekne "lev salónů", představím si Tebe, nebo spíše Tebe tehdy. Navíc bylo hned poznat, že jsi také inteligentní a máš všeobecný přehled. A hned od začátku sis mne pustil do svého soukromí, netajil ses třeba tím, že máš dceru, nebo že stále bydlíš v domě se svou bývalou partnerkou.
Jednou odpoledne jsme u nás s kamarádkou pily čaj a zotavovaly se z předchozího večírku. Povídaly jsme si mimo jiné o Tobě. "On mě svým způsobem hrozně přitahuje jako osoba. Ne že bych ho chtěla, nebo tak, proboha, ale je prostě zajímavej," řekla tehdy. Musela jsem to potvrdit a dodat, že to mám podobně. Ale nic sexuálního nebo vztahového, proboha. Je starej. Teď si zpětně říkám - ještěže mi Tě nevyfoukla! Ovšem to by asi nešlo, pevně v rukou jsi to měl od začátku Ty, i když jsi měl i kvůli věku také spousty pochybností, jak jsem se později dozvěděla.
(Teď nevím, zda mohu drahým čtenářům přiznat, že jsem se chtěla dostat úplně jinam. Vše, co jsem dosud napsala, měl být jen kratičký úvod k jedné události. Nicméně, mozek si se mnou zahrává a prsty na klávesnici si dělají, co chtějí. Nikdy nemám své články plně pod kontrolou, žijí si tak trochu vlastním životem. Původní plán možná proběhne jindy a pojďme nějak logicky pokračovat.)
Seznámili jsme se tedy v okamžiku, kdy jsme každý byl v úplně jiné životní etapě. Já nevybouřená holka před maturitou, která dosud měla jen velmi krátkodobé a spíše dětské vztahy. Ty chlap s dcerou, která mimochodem zase není o tolik let mladší než já, a žijící se ženou, o níž jsi mi tvrdil, že už je mezi vámi vztah dávno ukončen, akorát je tam ten barák. Myslím, že rozjet se to mohlo právě proto, že jsme se poznali v hospodě a neustále jsme popíjeli, takže nám vlastně vše bylo jedno. Jen jsme se bavili. To ostatní přišlo na řadu až o něco později. Z Tvé strany jsem sice již po docela krátké době nějaké náznaky cítila, ale přikláněla jsem se k možnosti, že asi budeš mít zájem jen o sex. Toho jsem se tenkrát jako panna děsila, pokud možno jsem obracela vše ve vtip a zábava stále plynula dál.
Kdy se to vlastně celé zlomilo a jak jsme spolu začali chodit? Jak jsme se dostali k sestěhování a k tomu, že spolu máme dítě? Že mám na ruce zásnubní prsten? Páni, nikdy jsem si to vše tak uceleně nepromýšlela. Nejspíš to zase příště zkusím, pro dnešek stačilo. Jdu vzpomínat na momenty, kdy jsme se v noci nazí koupali v lomu.

Ta Tvá

Časovost

28. prosince 2019 v 8:45 | Odesílatelka |  Dopisy
Můj milý,
uplynul docela hektický měsíc a já znovu stojím pod okny věznice. Vlastně to celé uteklo šíleně rychle, zdá se mi to jako týden. Jakmile dozorce do davu čekajících lidí zavolá Tvé příjmení, znamená to, že se konečně mohu ze studeného vzduchu přesunout dovnitř. Oproti čekání na další návštěvu mám nyní pocit, jako bych zde u velké šedé budovy čekala mnohem déle, jako by tu uběhly celé hodiny nebo i dny. Zvláštní, jak si s námi čas občas pohrává. Kabelku i kabát si dávám do skříňky a procházím klasickou kontrolou. Protože jsem tu již podruhé, vím, co bude následovat. Projít rámem, nechat si zrentgenovat boty, pokračovat do dalších dveří. A pak ještě do jedněch, za nimiž stojí opět policista, jemuž mám sdělit, za kým jdu. Policista je dnes tedy ženského pohlaví, docela pěkná blondýna.
Protože už mi prostředí není cizí, pohybuji se rychle a celkem sebejistě. Zároveň jsem naštvaná, že mi je tohle prostředí známé, nikdy jsem neplánovala se sem podívat. Vím, že už budeš nejspíš sedět v některé z přepážek. Dnes jsme dostali číslo jedenáct. Tak opatrně pochoduji k jedenáctce a hlavou se mi honí, co vše bych Ti ráda řekla. Máme opět jen dvě hodiny a bojím se, že na něco podstatného zapomenu.
Tentokrát se na uvítanou hned políbíme. Na první návštěvě jsem nevěděla, jestli se to smí, a Ty sis možná nebyl jist, zda Ti vůbec budu chtít dát pusu. Usedám naproti Tobě a Ty mě bereš za ruku. Já ji mám studenou, Ty jako obvykle velkou a teplou. Jako tlapa medvěda, která mne zahřívá v nekomfortní situaci. Jsi vážně jako takový medvěd, který dokáže být zvířetem a šelmou, ale zároveň medvěd ochranář.
Zapomněla jsem mluvit, ovšem aspoň tentokrát nebrečím (to přijde až později, když Ti říkám, že příště možná nebudu moci přijet, protože neseženu hlídání pro syna). Chtěla jsem Ti toho tolik sdělit, ale jakmile Tě takhle vidím, najednou vůbec netuším, co říct nebo čím začít. Tlačí nás čas a já jej nechci vyplýtvat tlacháním nebo říci něco špatně, a tak radši mlčím. Navíc Ti veškeré zážitky a pocity popisuji v dopisech, proto mám pocit, že jsem Ti vlastně vše už řekla a budu se jen opakovat. Druhá věc je, že poslední dopis, který Ti ode mě přišel, je z 30. 11. Pro mě pravěk, už ani nevím, co jsem tam psala.
Tobě dopisy ode mě tedy chodí tři týdny a déle, což mne frustruje. Pokud Ti chci vynadat nebo si postěžovat, je více než pravděpodobné, že to budeš číst zase až v době, kdy bych Tě nejradši celého jen zahrnula láskou. Ještěže u Tebe se nic moc nemění, tak je vlastně jedno, kdy to čtu.
Přes svůj optimismus nyní vypadáš o trochu víc zdrceně než minule. Jediná zábava ve věznici je četba knih, psaní dopisů, někdy vás vypustí ven do velmi omezeného prostoru a jindy vám dovolí se dívat na televizi. Protože jsi "pouze" ve vazbě, nemáš dovoleno uklízet nebo se jakkoliv podílet na pracích souvisejících s věznicí. Popisuješ, jak závidíš kolegům, když je vidíš třeba venku zametat. Jak rád bys něco dělal, ale nemůžeš. A mnohé věci, které se tam dějí, nejspíš ze strany dozorců, prý radši popíšeš až venku. Ačkoliv ve sprchách by se mi prý líbilo, horká voda a nazí chlapi. Poslední dobou se Ti taky prý v hlavě honí už snad jen samé "čuňačinky", ale rozhodně ne s těmi muži.
Když se návštěva chýlí ke konci, bereš mne za ruce, urputně se mi díváš do očí a šeptáš, ať si to hlídání na příště zkusím nějak zařídit. Pak už se někdy vzadu ozývá "tak, návštěvy jsou u konce!", políbíme se, já odcházím na jednu stranu a Ty na druhou.
Opět nezbývá než čekat a doufat, že čas bude milostivý a my se co nejdříve znovu shledáme.
Ta Tvá

Kam dál